Jak funguje „pracovní“ migrace do České republiky? Její ekonomický význam rozhodně nelze přeceňovat a jejím přehlíženým problémem je odosobnění migrantů na pouhou pracovní sílu. Například firma Kasea CZ, která se stará o nábor ukrajinských pracovníků, v rámci tzv. režimu Ukrajina doslova hovoří o „relokaci pracovní síly z Ukrajiny“. Podobně však s ukrajinskými migranty zachází také český stát, respektive česká migrační politika.

Občané z tzv. třetích zemí (mimo Evropskou unii) mohou získat krátkodobé vízum za účelem výdělečné činnosti a pracovat v České republice na nekvalifikovaných nebo nízkokvalifikovaných pozicích až 90 dnů, ale poté se musí bez výjimky vrátit domů (prodloužení víza je u cizinecké policie možné jen ve speciálních a odůvodněných případech — například z humanitárních důvodů). Po 90 dnech pobytu ve své domovské zemi však zase mohou využít toto vízum a opět přijet za účelem výdělku na dalších 90 dní (a takto může celý proces probíhat neustále).

A tady nastává problém. Jedná se o situaci, kdy lze migranty ekonomicky využívat, ale zároveň je lze odradit od usazení v České republice — tato migrační politika jim nebrání v mobilitě, ale brání jejich imigraci. Jedná se o záměr státu a v migračních studiích se tato mobilita označuje — v určitém slova smyslu — jako cirkulační migrace.

Někoho možná napadne, zda nemají tito migranti šanci se po několika letech cirkulační migrace usadit. Jednoduše řečeno — nemají. Těmto migrantům se totiž doba jejich tříměsíčního pobytu nezapočítává do doby nepřetržitého pracovního pobytu na území České republiky, v rámci kterého by po pěti letech mohli žádat o trvalý pobyt. Jednoduše tak nemají právo na získání trvalého pobytu, i kdyby cirkulační migrací strávili v České republice více než deset let. Tyto osoby tak musí dokonce při žádosti o výše uvedený typ víza předkládat na zastupitelském úřadě v zahraničí svůj záměr opustit území České republiky před skončením platnosti víza.

Ale co hůře — cirkulační migrace vede k nestabilnímu životu, který nedovoluje plně se realizovat, ať již v České republice, nebo v domovském státě, ale tím nevede ani k řádnému začlenění v zemi imigrace. Pro cirkulační migranty — na rozdíl od vysokokvalifikovaných jedinců, kterých si stát cení — také nejsou určené žádné integrační programy. Jedná se pouze o zdánlivý paradox (chceme migranty a nechceme je integrovat), protože politikou státu je migranty využít a poté „odkopnout“.

Firmy tak investují do koordinátorů nebo do překladatelů, kteří fungují jako zprostředkovatelé mezi zahraničními a českými pracovníky, a tím je integrace nahrazena. To vede k situacím, kdy ani sami zahraniční pracovníci nemají vůli se naučit český jazyk nebo se identifikovat s českým prostředím. Naopak vše vede k pasivitě, protože koordinátor zařídí vše potřebné a úkolem zahraničního pracovníka je pouze pracovat jako nějaká ekonomicky využitelná pracovní jednotka, které není ani potřeba vysvětlovat všechny body ohledně bezpečnosti práce.

Pro držitele krátkodobého víza za účelem výdělečné činnosti to však znamená nestabilitu — na jedné straně není zařazen do české společnosti a na druhé straně se nemůže plně rozvinout ani v zemi původu. Často se tak stává, že nízkokvalifikovaní nebo nekvalifikovaní pracovníci přijedou do České republiky jednou, dvakrát, možná i třikrát, ale poté své činnosti zanechají. A jelikož jim Česká republika omezuje možnosti pobytu, rozhodnou se pro návrat do země původu.

V této situaci nastává uplatnění politické vůle, která svou restrikcí „dokopala“ pracovníka k trvalému návratu a kdy je jedinec nahrazen jiným zahraničním pracovníkem, který k celému procesu přistupuje možná trochu neobezřetně. Výsledkem je odosobnění zahraničních pracovníků, kteří nejsou vnímáni jako individua se svými specifickými dispozicemi, ale jako jednotka relokovaná na práci do České republiky, která se opotřebuje a poté je nahrazena jinou. Z pohledu českého státu se jedná vlastně o dovoz, vývoz a fluktuaci jednoduše zaměnitelných „robotů“.